Začátek léta 2010
Léto začalo jak jinak než tím, že dítkám školou povinným začaly prázdniny. Příroda, jako by to věděla, nasadila teplotní laťku opravdu hodně hodně vysoko.
Přes den nesnesitelné pařavce, běhat a blbnout po psím způsobu bylo, je a v těchto vedrech, bude možné jen brzy ráno a pozdě večer.
Schovávala jsem se před sluníčkem kde to jen šlo. V chatě, pod stromy, občas i v záhonech, kde ještě byly zbytky ranní rosy. Řeknu vám, tahat tehle kožich není žádná legrace. My afgáni o tom náhodou něco víme. Haf.
Naštěstí moji páníčkové mají rozum, když jsem ho neměla já. Hlídali mě, abych nelezla na sluníčko, měla všude plné mističky s vodou. Nejlepší bylo, když si Petra občas hodila "odpoledních dvacet". Lehla jsem si vedle ní do Martinovy postele a spokojeně spala. To se pak osazenstvo zahrady nemuselo bát, že si někde "splaším" úpal, úžech, nebo běháním přivodím infarkt.
Petru já si moc hlídám. Běda jí, jak někam odejde. Což se v týdnu stalo dvakrát. Musela domů do Tróji zalít kytičky, aby jí na balkóně a doma neumřely vedrem. No co si myslíte, že jí ještě napadlo. Prát prádlo. Prej by s Martinem neměli co na sebe. Já mám celý život jen jeden kožich a musím si vystačit. Kdyby lidi měli také jen jeden kožich, pračku by nepotřebovali. Mě kožíšek perou jednou za šest týdnů a svoje věci skoro každý týden. No chápe to. Já ne. Haf.
