Tři roky a ze mě se stává babička
Od posledního vyprávění v r. 2012, více ZDE.
Za tu dobu můj život prodělal další změny, nejen fyzické, psychické, ale i rodinné.
Zestárla jsem o další tři roky. Klidného života psího bez nutnosti neustále hlídat Petru a Martinu, si užívám cca od r. 2009. Ne, že bych je nechtěla mít pod kontrolou, nicméně zvládám prospat celý den a tvářím se, že vlastně vůbec nejsem v místnosti, kde se moje rodina nachází. Petra říká, že i když jsem plemeno velké, umím být velmi nenápadná. Ráda více polehávám u Petry a Martina na balkóně, Zvláště, když je studenější počasí. Na zahradě si lehnu do chaty, pod strom a mám ráda svůj klid.
jaro 2013 - Bonnie Monteka, maj. Marie Pšádová
V roce 2013 jsme se přechodně potýkala s drobnými zdravotními potížemi, od zánětu uší,nutností zkontrolovat oči, až po malý chirurgický zákrok na tlapce. Zjistilo se, že mám v sobě HPV a ty způsobují bradavičky. Jedna si dovolila narůst do takové velikosti, že musela být chirurgicky odstraněna. Zákrok mi provedla naše dvorní veterinářka MVDr. Pavla Holá z Veterinární klinky Poděbradská, odkaz ZDE. Od té doby jsem žádný zákrok podstoupit nemusela.
V roce 2013 se Petře splnil velký sen. Strávila jsem s nimi svého prvního a možná na dlouho posledního Silvestra. Rodiče, moji majitelé, mě mají raději doma. Tentokrát jsem si "užila" bouchání novoročního veselí v Tróji. Protože Petra ví, že mám k tomuto veselí ne právě přátelský vztah, bylo o mě vzorně postaráno, jak můžete číst v tomto povídání ZDE
Hodně se pro mě změnilo v roce 2014. Od ledna jsem měla přechodně potíže s análními žlázkami, které se vyřešily s dlouhodobým léčením až od podzimu , ale..........
........v květnu 2014 jsem dostala nečekaného, no jak to napsat, tehdy to byl prostě vetřelec.Jeho příchod do mého života jsem cítila jako zradu. Také jsme to Petře dala náležitě pocítit, že mi tohle neměla dělat. Vím, jak moc jí bolelo se na mě dívat, ale já jí prostě k sobě nechtěla pustit.
Tím malým vetřelcem byl, můj současný a jediný psí kamarád, Caterham "Kameron" Shahrastani. Pejsek plemene Čínský chocholatý pes osrstěný, tzv. labutěnka. Říká se o nich, že vypadají jako malý afgháni.
Tak to jsem já a to malé divné černé, velmi přátelské nic Caterham Shahrastani - 06/2014
Jeho příchod byl pro mě jako blesk z čistého nebe. Něco takového jsem nečekala. Nevěděla jsem, co si mám počít, co mám dělat. Caterham za mnou všude běhal, chtěl být se mnou, hrát si. A já nechtěla. Navíc jsem byla na Petru strašně naprdnutá. Co bude s mým postavením Alfa? To mě Petra s Martinem už nebudou chtít, nebudou se o mě dál zajímat?
Časem jsem zjistila, že tomu tak není. Moje pozice Alfa se nezměnila. Petra se o mě i nadále starala s velkou láskou a péčí, jezdila jsem s k nim domů, na zahradu a byla "nucena" trávit s Caterhamem svůj čas. Nejdřív jsem nevěděla, jak se k němu chovat, sem tam jsem na něj i vrčela. Petra na nás dohlížela, aby nedošlo k nedorozumění, které by mohlo vést k těžkému zranění malého Caterhama. Petra s Martinem naučili Caterhama nelézt mi do krmení a do mističky s vodou, protože věděli, co Afghán dokáže, když si brání svoje.
Jak čas utíkal, pomalu jsem toho malého černého uličníka začala brát na vědomí. Caterhamovi mezitím začal odrůstat kožíšek a on se z Černokněžníka začal měnit na psíka se zajímavou melírovanou barvičkou.
Vánoční svátky jsme strávili společně. Což bylo velmi pozitivní. Petra s Martinem se snažili a stále snaží, abychom spolu byli s Caterhamem co nejvíce pospolu.
Malý vývoj mého vztahu s Caterhamem (foto 29.12.2014), slušná krátká vzdálenost mezi námi
Když jsem byla menší, Petra mi slíbila, že až dovrším věku 8 let a 9 měsíců, že mi bude přistřižen kožíšek, abych měla údržbu pohodlnější a ona lehčí. Slib byl dodržen cca o měsíc později.
V květnu se na mě vrhla Eliška s Petrou. Obraly mě o docela slušnou část kožichu. Petřina maminka, když viděla mé první fotky, tak jí mále ranil šlak. Jenže fotka je jedna věc a realita věc druhá. Po reálném shlédnutí bylo oceněno, že vypadám dobře a že se mi ulevilo.
Velmi jsem pokrácení kožíšku ocenila v době léta. Léto roku 2015 bylo extrémně horké, až tropické. Víceméně jsem ho proležela ve stínu, v chatě. Jen to malé třeštidlo Caterham byl neustále v pohybu. Petra říkala, že jí připomíná mě, když jsem byla ještě malá. Udržet mě v klidu bylo skoro nemožné.
Během roku 2015 se dále léčily mé anální žlázky, uzdravují se velmi pomalu. Jedna funguje, druhá stále stagnuje a tak chodím na manuální čištění. Řeknu vám nic příjemného.
Také se velmi posunul můj vztah s Caterhamem. Nyní v listopadu r. 2015, kdy píši toto povídání (o čtyři měsíce později, než bylo původně plánováno), dokážeme spát s Caterhamem skoro v jednom pelíšku. Oba jsme pochopili výzvy ke hře toho druhého. Afghán u výzvy vrčí a jako že loví a Číňánek pro změnu zase štěká. Dáváme si pusinky. Nechám Caterhama k s sobě čuchnout. Zbaběle před ním neutíkám. Při procházkách si ho hlídám a chráním.
Petra říká, že to největší štěstí, její největší úspěch je, že jsem dokázala Caterhama přijmout za svého a že to mezi námi funguje. Petra věděla, že to bude fungovat jen, když přivede domů pejska a bude malý. Že jsem výjmečná fenečka a dokážu ho přijmout za svého. Jak to věděla netuším, ale věřila mi jako nikdy jiný.
Martin, Bonnie Monteka a Caterham Shahrastani (11/2015)
Petra, Bonnie Monteka a Caterham Shahrastani (11/2015)
Je mi 9 let a čtyři měsíce. Stala jsem se babičkou (ne svých potomků, ale tak nějak kalendářně). Stáří je docela protivná věc. Petra s Martinem dělají všechno proto, abych tu s nimi byla co nejdéle, aby to nastupující stáří bylo pro mě co možná nejméně zatěžující. Nikdy však nevíte dne ani hodiny. Petra i Martin mě velmi milují, to by se o mě tak nestarali, i když mají Caterhama. Petra říká, že každý den se mnou je dar. Kéž je těch společných dnů s mou trojskou rodinou co nejvíce.
