Naše dovolená 2010
Rok se s rokem sešel a plánovalo se kam pojedeme na dovolenou. Respektive, kam pojede ta moje dvounohá smečka na dovolenou a jestli si vůbec v létě užiji delšího času na zahradě.
Situace se od začátku roku vyvíjela tak nějak divně. Petra s Martinem vůbec netušili jestli dovolenou stráví spolu (Martin nakonec dostal v práci jen týden). No já mohla jen doufat, že si mě na chatu na chvíli vezmou. Pravda je, že jsem za ty roky, co s touto rodinou žiji vypozorovala, jak se bude trávit dovolená na zahradě, už se počítá i se mnou. Tomu říkám psí vážnost.
Na zahradu jsme měli odjíždět v sobotu 24. července. Petra si však usmyslela, že je potřeba mě ještě vykoupat a řádně učesat. Přeci jen jsem měla kožich po 6 týdnech bez vody, no řekněme nečesatelný. V pátek 23.7. si Petra vzala v práci dovolenou, dovezla mě domů s mým páníčkem (tchánem) a že mě budou koupat spolu. Jako obvykle koupali s Martinem, jen Petra chudák dávala zabrat bolavé noze, co ji zlobila už týden. Kyčelní kloub se ne a ne uklidnit. Jak nade mnou byla Petra přes hodinu nahnutá ve vaně, kyčel dostala tak zabrat, že první noc skončila tak, že Petra spala sama v obýváku na tvrdší matraci a my s Martinem vedle v ložnici. Mohli jsme všichni spát v ložnici tak jako vždy, jenže Petra nedokázala na své zdravotní matraci ležet. Noha jí totiž bolela ještě víc. Spaní byla vůbec legrace. Střídala jsem se s Martinem průběžně v ložnici a na gauči. Taková škatulata škatulata hejbejte se. Petra byla ráda, že leží a nikam se nemusí přemísťovat.
Po oba víkendové dny sice pršelo, vždy se stihlo moje venčení tak, abych nezmokla. Martin s Petrou průběžně pracovali na mém kožíšku. Tu zamotaninu, co jsem měla pod vrchními chlupy, bych vám nepřála. Petra byla natolik smutná, že jsem jí poprvé viděla plakat. Nevěděla, co má dělat s těmi mými zamotanci. Protože to s mým kožíškem nikdy nevzdala, ještě ho mám.
I přes moje hlasité protestování, krčení nosu a cenění mých předních zubů, abych dala najevo, jak moc se mi to nelíbí. Petra na mě trpělivě mluvila, ač si myslím, že byla už vzteky bez sebe, jak se vzpouzím. No řekněte sami. Vy byste se nesnažili zmizet a nějak se vytrhnout, když víte, že je vám česání nepříjmené. Nemá cenu říkat, že Petra s Martinem se vždy snaží, abych měla kožich v pořádku. Když jejich úsilí někdo pokaždé sabotuje, dopadne velké pokoupací česání pokaždé stejně. Mám já to kříž.
Jediné, co jsem neměla v neděli na svém těle dokonale rozčesané, byla pravá přední noha. Tu dodělávali Petra s Martinem v pondělí. Petra byla a ještě je za pajdu. Doufám, že co nejdřív nebude, nemám s kým blbnout.
Ještě Vám musím něco říct. Už zase vypadám jako afgánský chrt. Velké poděkování za trpělivost , kterou se mnou měla při mé úpravě, patří Petřině kamarádce a majitelce mého brášky Aníska, Elišce Havránkové. Jen díky ní je ze mě zase hezká afgání slečna. Žádný zarostlík a ezauch. Martin s Petrou se sice snažili mě tak nějak postupně dát dohromady. Tak dobře to ještě neumějí. Petra mě raději svěřila Elišce.
První týden byl super. Sluníčko, pohodička, velké válení se v trávě, běhání v ranní rose. Není nic lepšího, než mít velký prostor, kde se dá řádit a to doslova a dopísmene. Lítání mezi stromy a záhony. Sem tam něco zahrabat, ukrást štípanku na oheň. Vůbec kradení a hrabání v zahradě mě baví.
Když už nejsou nápady na psí hry, zabávám se sama. Většinou to odskáče nějaký ten rhododendron. Letos jsem svými zuby okřitila čtyři. Vykousala jsem velikou větev v kuhovém buxusu, co má Martinka pod hruškami. Byl v něm oříšek, sice už trochu jetý, ale mě moc zajímal. Co se týče zahrabání a přenášení houby na nádobí, o tom vám nebudu povídat. Napadla mě jiná příhoda. Martin si letos zasadil dva záhony okurek nakladaček. Abych mu do nich nelezla, udělal na ně ohrádku. Jenže, jak říká Petřina maminka: "Nejsem žádný malý blbec", hned jsem přišla na to jak se dá do těch okurek vlézt. Sem tam to nějaká odnesla. Víte oni jsou poránu mokré od rosy a já si ráda chladím bříško.
Dalšími oblíbenými místy na ležení jsou záhohy s květinami a Martinčina skalka pokrytá barvínkem (půdnokrytka). Velmi příjemná podestýlka. Ve skalce mám skvělý úkryt. Jak zalehnu, není mě vidět. V tu chvíli se měním na "agenta v trávě" (viz foto)
Petra si v sobotu 31.7.2010 odskočila do Slatiňan na Speciální výstavu chrtů. Moje maličkost zůstala s Martinem,maminkou a Martinkou na zahradě a užívali jsme si slunného dne. Petra se mezitím s fotoaparátem pekla u výstavního kruhu. Jak jsme se později dozvěděli, byla moc ráda, že i přes ty trable s nohou, jela. Vítězku Speciální výstavy získala Wionna R. Čínské Hedvábí mé dvorní kadeřnice Elišky a Petře se po dlouhé době podle jejího názoru (a ona si většinou fotečky moc nechválí) fotky povedly (zmršila asi jenom tři fotky, to je celkem úspěch ne). Prý to byl vůbec skvělý den se spoustou známých. Možná se někdy jen tak na nějakou výstavu podívám. Výstavy vůbec nejsou mým šálkem "psí kávy, čaje". Protože u nás nejsou moc podmínky a už vůbec není nadšení zainteresovaných, na výstavy jezdí jen Petra v roli pozorovatele a fotografa.
Druhý týden se už trošku kabonilo počasí a poslední dva dny, když už jsme měli jet domů bylo pěkně hnusně. Lilo jako z konve. Tentokrát jsem domů cestovala bez slušivého oblečku. Domů místo mě přijela zmoklá myš (foto bohužel chybí).
Jo a také si představte, že se u nás hnuly ledy. Budu mít slušivý obleček do deště. Konečně nebudu za rousaundu a s mým kožichem nebude tolik práce. Tedy pokud nepočítám dobu, kdy Petra s Martinem nemůžou česat a ....................no však vy situace znalí to znáte. Na co zbytečně štěkat. Jen by mě z toho bolelo v krku.
Jsem vděčná za to, že si mě Petra s Martinem na zahradu berou a Petřině mamince za její velkou trpělivost a toleranci, když jí sem tam čas od času něco zničím. Prý jsem rozená zahradnice a mám cit pro to, co do zahrady patří a nebo naopak.
No já doufám, že po tom letoším ronďákovém extempóre, nebylo moje dovolená na zahradě poslední. Uvídíme za rok.
