I takhle může vypadat jarní pohoda
Pohada v Tróji (1. - 3.4.2011)
Konečně jaro. Na to se mi pejskové těšíme celou zimu, protože nás nebudou zábst pacičky, nebudeme je mít rozpraskané od nasolených chodníků a už vůbec nebudeme muset nosit zimní oblečení. Tedy přesně řečeno, nebudou je nosti Ti pejskové, pro které je člověčí oblečení na zimu nezbytné.
S prvním jarním sluníčkem vím, že přichází doba, kdy se budu moci prohánět na zahrádce, lítat mezi neosetými záhony, sem tam ukrást nějakou uřezanou větev ze stromu. Jen kdyby nebylo toho zdlouhavého cestování. Bez automobilu je jakékoliv cestování docela dřina.
Pro mě ne, do autobusu vyskočit po schodech umím, i místo si zaberu k sezení (rozumí se na zemi) jak potřebuji. Jen z Tróji nebo z Proseka do Dubče trošku dlouhé. Musím dvěma autobusy, metrem a pak skoro 1km pěšky (z toho tak polovinu po polní cestě).
Protože nám na Proseku opravují výtah, musím 3x denně zdolat několik schodů..........nebudu vám raději psát, kolik pater to je. Martin s Petrou si mě do Tróji teď beou skoro každý víkend. Jednak proto, abych nemusla po schodech, ale hlavně aby můj páníček (Martinův tatínek) po těch schodech nemusel a trochu si odpočinul.
U Petry a Martina mám pré (né že bych ho na Proseku neměla). Válím se v obýváku na gauči, Petra s Martinem většinou sedí na zemi a koukají na televizi. Když mě gauč omrzí, lehnu si na balkón, kam mi Petra dává termodeku a na ní můj pelíšek, abych si neotlačila od dlaždiček klouby. Ztratím-li zájem o balkón, obsadím v ložnici Martinovi a Petře jejich postel.
Vím, jak to vypadá, že u nich při svých návštěvách nedělám nic jiného, než se válím v posteli. Kde pak. Válení se odehrává jen po dlouhých procházkách nebo lítačkách (když je na lítačky počasí). Petra dbá na to, abych měla dostatek pohybu, když zatím ještě nemůžu na zahradu.
Celá naše (moje) zahrádka je pokrytá ořezanými větvemi z ovocných stromů. Martin totiž s Petřinou maminkou a svým bratrem udělali jarní řez. Petra na to vždycky říká: "Dej mojí mamince do ruky nůžky a zničí strom". Obrazně řečeno. Letos dostaly stromečky opravdu nafrak. Asi vím, co by Petra použila za slovo, ale musela by se "přesítkovat".
Kromě obvyklého česání, které podstupuji vždy při návštěvách v Tróji, se Martin s Petrou snaží, abych si jejich byt nespojovala jen s česáním a koupání. Petra si se mnou hraje v obýváku. Musím přiznat, že máme velké štěstí, že pod námi nejsou žádní sousedi. V posledních týdnech mě Petra naučila dávat pacičku. Pak jsme zkoušely mě naučit přeskočit překážku. Jak říká Petřina maminka: "nejsem žádný blbec". Proč bych přeskakovala překážku, když se dá obejít. Co se budu namáhat s nějakým skákáním. Petra s Martinkou se mohly uchechtat.
Jak v sobotu, tak v neděli jsem s Petrou a Martinem lítala a blbla na oploceném pozemku před jejich domem. Střed pozemku je relativně čistý. Nehrozí, že bychom domů přinesli půl Troji, celý Prosek a část Čerňáku (myslím tím různé listy, větévky, čumbrky, bodláky a jiné). Volné běhání je má oblíbená zábava. Vždy ji spojím s tím, že se Petru pokusím ulovit.
Můj poslední pokus dopadl "velmi dobře". Petra má na noze dva šrámy a pod nimi modřinu. Neměla mi uhybat. Volné běhání je velmi vděčná činnost. Běhám si podle sebe, nemusím se s Petrou přít o to, kdo kam půjde a jak dlouho mi zabere, než si přečtu "psí zprávy". Petra říká, že by jí hrozně zajímalo, co "u psů" nového. Jakmile bude volná zahrádka, má moje maličkost o spoustu pohybu postaráno. Už aby to bylo.
